Filosofický význam současné ekologické krize

Kompletné špecifikácie

Kniha zkoumá význam současné ekologické krize pro filosofii a význam filosofie pro překonání ekologické krize. Autor knihy dokládá, že filosofie životního prostředí může objevovat nové životní možnosti, může ukazovat, co znamená používat vlastní rozum bez cizího vedení v době globální ekologické krize. Může vzbuzovat a posilovat odvahu k svéprávnosti především svou otevřeností k mnohosti a k rozmanitosti filosofických interpretací současné ekologické krize.

Recenzie v médiách:

Co může znamenat současná ekologická krize pro filosofii a co může filosofie udělat pro překonání této krize? To jsou hlavní otázky, jimiž se ve své knizeFilosofický význam současné ekologické krize zabývá Rudolf Kolářský.

Filosof Rudolf Kolářský se již několik desetiletí věnuje bádání v oblasti etiky a filosofie životního prostředí. Před rokem 1989 například jako člen Ekologické sekce Biologické společnosti Československé akademie věd, dnes coby vědecký pracovník Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. Jeho kniha Filosofický význam současné ekologické krize vychází z textů, které publikoval v rozmezí let 1992 až 2008 v různých odborných časopisech a sbornících v Česku i na Slovensku. Některé z nich byly pro potřebu knižního vydání dodatečně upraveny, jiné vycházejí v takřka nezměněné podobě. Z tohoto důvodu se kniha nemůže vyhnout jistým redundantním prvkům, například opakovaně se vyskytujícím definicím antropocentrismu, který je vlastně spolu s biocentrismem (ekocentrismem) hlavním předmětem autorova zájmu. Na druhou stranu jsou ale všechny texty svázány jasně vymezeným tématem a navzájem se doplňují.

Jednotlivé kapitoly v knize spojují především dvě otázky: co může znamenat současná ekologická krize pro filosofii a co může filosofie udělat pro překonání této krize. Kolářský proto nejprve vyjasňuje rozdíl mezi ekologickým problémem a ekologickou krizí. Ekologický problém chápe jako újmu, jíž strádají všichni obyvatelé Země, tedy ne jen lidé, a která vznikla v důsledku nepříznivých zásahů do životního prostředí. Pojem ekologická krize pak podle něj vyjadřuje daleko závažnější situaci, kdy živé bytosti čelí bezprostřednímu ohrožení vlastní existence. A zatímco problém lze ještě řešit, v krizi je možné jedině obstát a tak ji i překonat. Podle autora lze současnou globální ekologickou situaci označit za ekologickou krizi, neboť tento výraz „vyjadřuje historickou situaci, v níž civilizace ohrožuje sama sebe tím, že pustoší Zemi“. Ekologická krize rovněž, kromě urychleného hledání možností, jak jí čelit, představuje výzvu k reflexi v současných sociálních a humanitních vědách, jež prý dosud nedostatečně zohledňují ekologické aspekty lidského života. Rudolf Kolářský sice upozorňuje, že ekologických krizí bylo již v dějinách lidstva více, ale zároveň dodává, že ta současná se od nich kvalitativně liší, a to především tím, že má globální charakter a může tak být poslední krizí lidstva vůbec.

Ekologickou krizi jakožto výzvu k reflexi ve společenských vědách lze chápat především skrze uvažování o místě člověka ve světě: nejsme totiž jen součástí lidského společenství, ale též širšího společenství všech obyvatel planety Země. Konkrétně ve filosofii pak lze rozlišit dva proudy, které se s touto novou mravní citlivostí pokoušejí vyrovnat. První a většinově zastávaný tvrdí, že lze nalézt oporu pro objasnění této nové situace již ve stávajících filosofických koncepcích. Oproti tomu se však objevují i názory, byť menšinové, že současná ekologická krize a vše, co vyvolává, je do té míry jedinečné, že je třeba vypracovat koncepci zcela novou. Rudolf Kolářský dokumentuje tyto dva proudy na příkladech autorů J. Passmora a E. C. Hargrova. Při rozboru druhého, menšinového směru pak dle mého správně připomíná, že ve filosofii samozřejmě stále zůstávají otázky a problémy, jejichž řešení se zcela obejde bez přihlédnutí k současné ekologické krizi a že to přesto filosofii nikterak nediskvalifikuje. V tom ovšem tkví skryté nebezpečí zastánců zcela nové filosofické koncepce reagující na aktuální ekologickou situaci – směry, které by tuto situaci nezohledňovaly, by mohly být snadno jenom na základě toho z oborového diskurzu vyřazeny.

V knize se nachází i stručná kapitola pojednávající o praktickém uplatnění etiky životního prostředí v rámci mezinárodních dokumentů z kategorie tzv. měkkého práva – různých deklarací, chart či zpráv – stockholmskou Deklarací o životním prostředí člověka z roku 1972 počínaje a o třicet let mladší Johannesburskou deklarací o udržitelném rozvoji konče. V těchto dokumentech evidentně v čase sílí důraz na neantropocentrickou etiku, což lze koneckonců vyčíst i ze samotných názvů jednotlivých dokumentů. Ve Stockholmu se ještě zdůrazňuje „životní prostředí člověka“, v Johannesburgu jde především o „udržitelný rozvoj“ a tedy i odpovědnost „vůči širšímu společenství života“.

Samostatné dvě kapitoly v knize jsou věnovány etickým koncepcím P. W. Taylora a A. Naesse. U prvního z nich se autor zaměřuje na jím vypracovanou biocentrickou koncepci etiky. Jádrem Taylorova biocentrismu je přesvědčení, že lidstvo je integrální součástí biosféry, že každý organismus je neopakovatelným jedincem a že proto lidé nejsou těmto ostatním živým tvorům nadřazeni. Toto pojetí etiky životního prostředí je analogické k etice mezilidských vztahů, jež je založena na úctě k lidské bytosti; zde jde právě o úctu k přírodě ve smyslu úcty k živé bytosti. Taylorův biocentrismus má však i své jedno velké omezení – programově se vyhýbá vztahu lidí k domestikovaným zvířatům a kulturním rostlinám.

Je ovšem možné podle této etiky žít? Jak řešit morální konflikty, kterým se pochopitelně nemůžeme vyhnout, protože náš život probíhá vždy na úkor životů jiných organismů? Taylor k tomu vypracoval řadu zásad, podle nichž se lze v běžném životě rozhodovat: nepůsobit zbytečné zlo, při konfliktech dávat přednost základním zájmům, tedy těm, jež jsou spjaty se zachováním a smysluplným rozvíjením lidského života, nahrazovat zvířatům a rostlinám způsobenou újmu a ještě několik dalších. Opomíjení vztahu lidí a domestikantů ovšem znamená, že vlastně žádnou etiku pro praktický život nevytvořil, neboť právě s nimi se v praxi střetáváme nejčastěji.

Hlubinná ekologie A. Naesse je velmi dobře známa, a to také díky několika jeho textům, které byly přeloženy do češtiny, a proto zde budu jen velmi stručný. Arne Naess prosazuje názor, že k překonání aktuální ekologické krize je nezbytná hluboká, radikální přeměna lidské společnosti, především její hodnotové hierarchie. Podle něj se nelze domnívat, že řešení problémů mohou nabídnout dosavadní instituce, které jsou založeny antropocentricky. Naess však nepostuluje nějaký jasně definovaný filosoficko-etický koncept. Právě naopak, každý jednotlivec, který se shoduje se základními principy jeho hlubinné ekologie, může hledat svou vlastní cestu k jejich uskutečňování, a to například v závislosti na vlastních kulturních či náboženských kořenech. Hlubinná ekologie takovou náboženskou a filosofickou rozmanitost přímo podporuje, důležité totiž je, aby se jedinec ve svém vlastním světě vybudovaném na jejích principech dobře a přirozeně cítil.

Ve zbývajících kapitolách se pak Rudolf Kolářský věnuje především vztahu antropocentrických a neantropocentrických koncepcí filosofie životního prostředí. Antropocentrické i neantropocentrické koncepty se například podle jednoho z teoretiků shodují v tom, že činy, jimiž člověk brání sám sebe i jiné lidi proti útoku, který ohrožuje život, jsou přípustné i tehdy, když nutně vedou k zabíjení živočichů a rostlin; podobně je tomu v případě činů, které vedou k zajištění základních životních potřeb.

Súvisiaci tovar

Zbavovat se svéprávnosti. Paradoxy současného kapitalismu

Kniha Zbavovat se svéprávnosti. Paradoxy

cena v e-shope 7,48 €